Nechci být sám! - 4. kapitola - Mučivý chtíč

Byl jsem jako ve snách. To, co se dělo nemohlo být skutečností. Já v obětí Pottera, přitisknutý na jeho svalnatou hruď, bylo to až moc krásné na to, aby to byla pravda. Polibek s ním byl kouzelný, nádherný, nechtěl jsem, aby ta neuvěřitelná chvíle nikdy neskončila, abych se navždy mohl utápět v těch sametově hebkých rtech. Moje přání ale nebylo vyslyšeno.

Harry se udýchaně odtrhl a díval se na mne pohledem plným nevinnosti a možná, možná i lásky. Chtěl něco říct, ale já jsem mu přiložil prst na jeho dokonale tvarované rty. Tuhle chvíli nemohlo rušit nic, ani nejsladší hlas, ani jedna jediná hláska vypuštěná s těch nejdokonalejších úst na světě.


Dny běžely jako splašené. Ještě v životě mi nic neplynulo tak rychle. Blížily se zkoušky a já už dávno zapomněl na sázku s Liane. Byl jsem buď ve školní lavici, nebo v nejzazších zákoutích, kde jsem se schovával s Harrym. Neměl jsem čas na své přátele, neměl jsem čas na učení, vlastně jsem neměl čas prakticky na nic, snad kromě toho brýlatého kluka, co mě pronásledoval i ve snech. Každou přestávku jsme se scházeli v komnatě nejvyšší potřeby. Užívali jsme si jeden druhého, našich nenasytných polibků, našich letmých dotyků.

Moje touha po Harrym den ode dne rostla. Časem mi nestačily jen polibky, chtěl jsem víc, chtěl jsem mnohem víc. Kdykoli jsem ale přitvrdil, Harry se stáhl a nechtěl zajít dál. Ta touha po něm byla strašně mučivá. A tak jsem udělal chybu, největší chybu v mém životě.


Ten den byla sobota. Venku zářilo slunce a prosvětlovalo studené zdi bradavických chodeb.

Šel jsem k místu, kde jsme se s Harrym scházeli. Nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy ho zase uvidím. Stále jsem přidával do kroku, až to vypadalo, že se každou chvíli rozběhnu. Před známou stěnou jsem se zastavil, třikrát přešel tam a zpátky a vklouzl do komnaty nejvyšší potřeby, můj miláček mne už čekal. Rozhodně ale nebyl ve stejné náladě jako já. Jeden pohled na něj mi stačil, abych pochopil, že něco není v pořádku. Jeho rozhořčený hlas mi to jen potvrdil.

„Tak co? Už ti Liane udělala striptýz?!“ Prudce jsem se zastavil a zíral na Harryho s otevřenou pusou. Ve spáncích mi pulzovalo.

„Jak…?“ dostal jsem ze sebe vyděšeně.

„To ti může být jedno, hlavní přece je, že jsi vyhrál! Ale aby bylo jasno, já s tebou končím Malfoyi!“ Nedokázal jsem pochopit, co mi právě Harry řekl, tohle nemohla být pravda, tohle ne! Byl jsem vzteky bez sebe.
Spatřil jsem, jak se Harrymu hrnou slzy do očí. Nadechl jsem se, chtěl jsem ho utěšit, byl jsem odhodlán přesvědčit ho, že je to výmysl. On se ale otočil a odcházel ke dveřím.

Pozoroval jsem jeho vzdalující se záda. Pomalu se ve mně vzdouvala vlna zoufalství. Harry nesmí odejít, nesmím ho ztratit! A pak, bez jediného rozmyšlení, jsem vytáhl hůlku, namířil ji na černovlasého kluka a znehybnil ho. Jediným pohybem zápěstí jsem ho přenesl na postel. Sebral jsem mu hůlku, zrušil kouzlo a hrubou silou ho přimáčkl na postel.

Strhl jsem z něj oblečení a začal ho líbat. S potěšením jsem zjistil, že se mu to líbí, ze rtů se mu ozývaly chtivé steny, které nedokázal potlačit. Stáhl jsem si kalhoty i trenky a lačně se vrhl na Harryho. Agresivně jsem ho přetočil na břicho, roztáhl mu nohy a prudce do něj vnikl. Chtěl jsem být trochu něžný, ale pomalé tempo jsem udržet nedokázal. Zrychlil jsem a z Harryho úst se vydral bolestný sten. Nebral jsem na to ohled a stále přidával na rychlosti. Po Potterových tvářích se začaly koulet slzy, vytvářely na nich slané cestičky, skapávaly na prostěradlo a tvořily na něm mokré stopy.

Naprosto jsem podlehl chtíči, nevnímal jsem Harryho prosby ať přestanu, nevnímal jsem jeho stupňující se pláč, nevnímal jsem vůbec nic kolem sebe. Důležité pro mě bylo jen jediné, orgasmus.

Jakmile jsem ho docílil, svalil jsem se vedle vzlyky otřásaného Harryho. Položil jsem na něj ruku a chtěl ho pohladit, on ale prudce ucukl, zvedl se a posbíral své věci. Několikrát se u toho zapotácel, nohy se mu třásly a v očích se mu zračila bolest a zklamání. Pak na mne vrhl pohled, který mě vyděsil, byl v něm strach, strach z Draca Malfoye.


Zůstal jsem sám. Seděl jsem na posteli a upíral svůj zrak na prostěradlo zkrápěné Harryho slzami. Bylo mi hrozně. Nelitoval jsem ale Harryho, litoval jsem sebe, věděl jsem totiž, že jsem ztratil svoji oporu, ztratil jsem svoji lásku, ztratil jsem kus sama sebe.